„Možná si na sobě všímáš, že věnuješ jídlu více času a pozornosti, než by bylo přirozené a prospěšné. Možná máš pocit, že jídlo ti ‚přerostlo‘ přes hlavu.“

Kniha Dosyta přímo a upřímně otevírá téma nezdravého vztahu k jídlu, které je v naší společnosti čím dál aktuálnější. Autorka v ní mluví o tom, že přílišná zaměřenost na jídlo je z psychologického hlediska formou závislosti, zatímco z duchovního pohledu modloslužbou. Je to něco, co v našem životě získalo nepřiměřeně důležité místo a ve velké míře ovlivňuje naše myšlenky, rozhodnutí, emoce, vztahy i duchovní život. Pokud se nezdravě „poutáme“ k jídlu, můžeme po čase vnímat, že náš život někdo řídí více než my sami, že jídlo je už „něco“, co nám krade pozornost a schopnost soustředit se na to, co nás vnitřně naplňuje.

To nezní jako život dosyta, že? Protože ani není. Jídlo nás totiž nikdy skutečně a natrvalo nenaplní, ať by nasytilo naše tělo sebevíc, nedokáže nasytit naši duši. Ježíš ano. A právě o tom mluví kniha Dosyta. Ukazuje způsob, jak se od fixace na jídlo osvobodit. Pokud tě jídlo utěšuje tam, kde má čekat On…

Roger Scruton se zamýšlí nad tím, jakou roli může Bůh hrát ve světě zbaveném posvátného kouzla. Jeho argumentace je reakcí na ateistickou kulturu, která dnes vyrůstá kolem nás, a obranou lidské jedinečnosti.Vyvrací tvrzení, že přírodní svět nemá žádný smysl či cíl, a dokazuje, že posvátné a transcendentno představují „reálnou přítomnost“, díky níž lidé přicházejí k sebepoznání a nacházejí svobodu a vykoupení. Vzor smyslu nacházíme v lidské tváři. A Scruton dokazuje, že z tohoto prožitku konstruujeme tvář světa a oslovujeme i Boží tvář. V tváři nacházíme důkaz vlastní svobody a znak sebeuvědomění. Jednou z možností ateistické kultury je přijmout pohled soudu. Před pohledem soudu člověk uteče tak, že vymění tvář, a Scruton dokazuje, že to je nejznepokojivější aspekt zla, v němž žijeme. V rámci svého rozsáhlého argumentu Scruton vysvětluje stále silnější pocit zkázy, který zažíváme, když navýšený blahobyt a konzumerismus zbavují svět tváře. Jeho kniha hájí zasvěcený svět před návykem znesvěcování a nabízí vizi nezhrouceného způsobu života v době zkoušky.

Táto publikácia si kladie za cieľ ponúknuť odpovede na tému formovanie emocionality, a to najprv z pohľadu medicínskeho výskumu, a následne z teologického pohľadu autora. V posledných desaťročiach sa čoraz naliehavejšie ukazuje potreba ponúknuť solídnu formáciu citového života, ktorá napomáha zdravému a harmonickému rozvoju osoby – na telesnej, psychologickej aj duchovnej úrovni.

Kniha je určená všetkým, ktorí formujú druhých (v širokom zmysle slova), a snaží sa im sprístupniť niektoré poznatky modernej psychológie, ktoré im môžu pomôcť v tejto kľúčovej úlohe. Rieši témy ako osobnosť a jej rôzne prejavy, formácia charakteru, zrelosť, špecifiká jednotlivých vývinových štádií, sexualita, celibát, duševné ochorenia – v kombinácii vedeckej presnosti a praktického uplatnenia. Pre autora formovanie emocionality zahŕňa zapojenie rozumu a vôle, aby sa osoba naučila rozlišovať, čo je dobré, túžila po tom a hľadala vhodné prostriedky, ako to dosiahnuť.

Volání milionů mužů a žen po míru často udusí řinčení zbraní. Válka na Ukrajině, v Sýrii, Izrael a mnoho dalších konfliktů ve světě vždy znamenají ničení, smrt a chaos a uvolňují ty nejhorší síly. Andrea Riccardi se na stránkách knihy Volanie po mieri zamýšlí nad potřebou vytvářet kulturu míru a duchovního a společenského hnutí, které staví mír do centra zájmu a politiky. Anna Franková, která se během honu na Židy skrývala v Amsterdamu a nakonec zahynula v koncentračním táboře Bergen-Belsen, si do deníku napsala: „V lidech je pud ničení, masakrování, vraždění, zuřivosti a dokud nenastane změna v celém lidstvu bez výjimky, bude válka…“ Můžeme se dostat ze začarovaného kruhu nenávisti? Neodvratný pohled, ale rozšiřování zón, ve kterých převládá pokoj, je na každém z nás. Je to volba, která stojí na počátku dění, které mír podporuje: projevovat solidaritu s těmi, kdo trpí válkou, pamatovat na oběti války, proměnit křivdu v modlitbu a skutky odpouštět. Mír je veřejné mínění, které chápe jeho význam, může totiž ovlivnit a změnit budoucnost i mezinárodní politiku. Může dokonce zastavit válku, předcházet jí a otevírat cestu k míru.